22.04.2015

Žítkovské čarování – J. Jilík (2013)

0

Žítkovské čarovaní - J. JilíkJiří Jilík vydal dříve dvě knihy, které se zabývají žítkovskými bohyněmi:
Žítkovské bohyně: Po stopách lidové magie v Bílých Karpatech (2005)
Žítkovské čarování: Po stopách lidové magie v Bílých Karpatech 2 (2006).

Obě své publikace přepracoval a doplnil. V listopadu 2013 byly vydány v jedné knize nazvané Žítkovské čarování: Pravdivý příběh žítkovských bohyní.

První část knihy, tedy Žítkovské bohyně, shrnuje fakta, která Jiří Jilík o bohyních nashromáždil. Druhá část – Žítkovské čarování, se skládá z osobních zkušeností s jednotlivými bohyněmi napříč časem.

Autor představuje mimo jiné výňatky a poznatky ze zápisků hrozenkovského kněze Josefa Hofera, kterému bohyně ležely v žaludku tolik, že proti nim kázal na přelomu 19. a 20. století, jak mohl. Mnoho toho však nezmohl. Lidé se do oblasti moravských Kopanic, značně izolovaných od ostatního světa, vydávali dál a bohyně dál věštily a zaříkávaly. Co se však nepodařilo Hoferovi, ani výše postaveným křesťanům před ním, to se podařilo minulému režimu, který připouštěl materialismus jako jediný „duchovní“ světonázor. V takovém prostředí muselo bohyňování zákonitě začít pomalu zanikat a také během posledního století z našeho světa nenávratně zmizelo.

Vedle Hoferových zápisů uvádí autor mnoho dalších, kteří se kopanickými bohyněmi více či méně zabývali v průběhu posledních dvou století. Nejstarší zprávou o věšteckých praktikách na Kopanicích je zápisek misionáře Karla Kulicha, který v letech 1753-1773 působil ve Starém Hrozenkově. Zmiňuje vydání zákazu lití vosku a olova. Uvádí také označení božec i bohyně. Z doby o sto let dříve se dochovaly informace o čarodějnických procesech, jejichž oběti by rovněž mohly mít s kopanickými vědmami leccos společného. Od této doby až po poslední bohyni Irmu Gabrhelovou mapuje pan Jilík jejich, z mnoha zápisků i vyprávění dohledané, osudy a předávání vědomostí z generace na generaci. Popisuje i některé dochované praktiky bohyňovaní (věštění, sbírání bylin, postupy léčení), avšak i ze sebepodrobnějšího popisu by nešlo bez dalších znalostí a hlavně schopností jejich rituály převzít a provozovat.

Autor sám se v roce 1999 setkal s poslední tehdy žijící bohyní – Irmou Gabrhelovou, která se bohyňování věnovala ještě ve svých 94 letech (zemřela z kraje roku 2001). Dnes už existuje jen jejich odkaz. Původní život a tradice na Kopanicích přechovávají ve své tvorbě lidové soubory, v nichž najdeme nejednoho potomka žítkovských bohyní. S vědmami z Kopanic odešel nejen fascinující kus folklóru a tradice našich předků, ale i jedinečné znalosti přírodních, přirozených zákonitostí, které dnešnímu člověku tak strašně chybí.

Ukázka z knihy (str. 140+142):

Vyškovec jsou též takové kopanice jako Žítková a patří též k obci Starý Hrozenkov. Tedy v sousedství bohyň. Tu donedávna žil muž, obyčejný rolník, kterému lidé svatosvatě věřili, že dovede zažehnávat bouřky. I on sám tomu věřil. Při nejzuřivějších bouřkách vyšel holohlavý na vrch Kykulu nebo na protější nebo na Harvany a stoje odříkával s velkou vírou a důvěrou určitou modlitbu, dělaje na všechny strany znamení sv. kříže.
Až po jeho smrti našli domácí jeho modlitební knížku, v níž byla na kusu papíru starosvětským švabachem napsána následující zažehnávací formule, jíž on bouřky zažehnával. […]
Ale jednou zle pochodil tento zaklínač. Bylo to v létě, když už se kroupová mračna nad obzorem vznášely; vyšel rovněž ven a mračna zažehnával. Ale tentokrát jeho modlitba nepomohla. Strašně potlučený, zkrvavený a zmodralý se vrátil domů, ulehl a ve velkých bolestech zemřel. Před smrtí na naléhavé dotazy odpověděl: „Nikdo se ode mě nedozví, co jsem viděl a co jsem zažil!“ (Dúbravský)

Ukázka z knihy je záměrně zkrácena o text zažehnávací formule kvůli délce. Nicméně o tomto příběhu si můžete poslechnout velmi zdařilou skladbu Tomáše Kočka – Poslední božec (album Cestou na jih).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.