06.09.2012

Richarda Becker: Die weibliche Initiation im ostslawischen Zaubermärchen (2006)

0

Do skoro dvě desítky let staré, leč asi ještě nadlouho jediné monografie o východoslovanské ženské iniciaci jsem se začetl proto, abychom se lépe seznámili s dosud neobnoveným obřadem, jímž by měla projíti každá dospívající slovanka. Dříve než vypíši vědomosti použitelné pro rekonstrukci, nezamlčím obrazů, které mi při četbě neilustrovaného svazku tanuly na mysli: obehraný sovětský Mrazík, jenž se mi coby dítěti sice líbil, ale jehož zhlédnutí jsem narozdíl od mnoha televisních příznivců neopakoval. Příště budu, protože po přečtení Beckrové – o filmu se vůbec nezmiňující – uvidím adaptaci jinýma očima.
Slovo iniciace pochází od latinského initiare ,zasvěcovati‘, to od initium ,počátek‘ a to od inire ,vejíti‘. Zasvěcením se myslí seznámení s čarodějnými a náboženskými úkony; mimo tutu oblast jde například o vstup do tajného spolku. Zůstaneme-li v jazyčství, liší se zasvěcení dospělostní (o ně autorce jde) a kouzelnické (šamanské, strana 15). Dle mého stranného názoru může býti zasvěcován i vladyka (náčelník), pakliže se nastoluje co osoba hodna při výkonu svých pravomocí, např. soudní, božské pomoci.

Každý přechod z jednoho životního období do druhého – zrození, dospění, sezdání, povýšení, úmrtí – s sebou nese nebezpečí, které se rituálně zaříká. Přechodovým obřadem jest každá iniciace, avšak ne každý přechodový rituál jest iniciací (str. 20). Sotvať můžeme do nějaké dovednosti zasvětiti kojence nebo umrlce. Novomanžele bychom mohli, ale ti si obvykle vystačí sami…

Dívka vyspívá v ženu jak biologicky, tak sociálně. Spojení iniciace s menstruací líčí vědkyně na příkladech mimoevropských domorodkyň (s. 24). Je však na snadě, že iniciace má posvěcovati především dospělost společenskou; pohlavní zralost se předpokládá.

Není jisto, zda součástí zasvěcení byly postřižiny. U dřevních Slovanek doloženy nejsou, ohledně novověku nás poučuje Lubor Niederle, Život starých Slovanů I/1, s. 66, poznámka 3. Pozůstatkem iniciace u Rusů jest obyčej, kdy dívka vyslovivši formuli „chci-skočím, nechci-neskočím“, na důkaz odvahy a obratnosti seskočí s lavice, načež jest prohlášena způsobilou ke vdavkám a mládenci se o ni smějí ucházeti (s. 33).

Pozoruhodná jest ruská jarní hra, v níž dvojice, podavši si ruce, utvoří bránu, jíž ostatní zpívajíce procházejí. Přitom povstává hádka. Vrátní se ptají: Co nám dáte? – a dostávají odpověď: Dítě. – Hra obráží přechod z chlapectví a děvictví do světa dospělých (s. 36).

Ženským řemeslem bývalo předení. Výroba příze z beztvaré vlny či lnu budila ve starožitné mysli až posvátnou úctu, jsouc spojována s magickými schopnostmi. Slovanskou bohyni plodnosti a přástvy vzývaly ještě v 16. století. Severoruský domácí duch Mokuša v noci předa hlídá ovce. Úlohu Mokoše přejala křesťanská Paraskeva-Pjatnica, jejímž svátkem byl pátek (a 28. říjen, s. 139). Za obřadu mokrida se jí obětoval len, vlna nebo tkané zboží. Stopy iniciace prý nese běloruský obyčej, kdy 5 až 6 leté děvčátko, napředši své první klubko, následně spálené, pozře jeho popel. V Makedonii a severozápadním Bulharsku se na Demetria (26. X., konec polních prací) staví přástevní chatrč, která se krátce před sv. Jiřím zase strhává. Od svých osmi let až do svatby tráví dívky v kućarici celou zimu, nemají-li žádné naléhavé domácí práce. Účelem je zhotovení vyšívané košile náležící k věnu. Jakmile jest hotova, považuje se děva za vdavekschopnu. Přástevní chýše znamenají odloučenost a spojení se smrtí (zimní období, s. 38).

Jádrem knihy jest výklad ruských pohádek založených na popise – ovšem zastřeném – ženského zasvěcení. Děvče např. potkává jabloň nebo hrušeň, která chce, aby jí zatřáslo, krávu žádostivou podojení a pec chtící, aby z ní vytáhlo upečený chléb. Ovoce, mléko i pecen mají jedno společné: jsou zralé a chtí býti sklizeny, upotřebeny. Plníc jejich přání, dívka sama dozrává (s. 71).

Hlavní zasvěcovatelkou jest baba Jaga. Na její rozkaz musí děvice zatopiti v kamnech, nositi vodu v sítě (snad na důkaz schopnosti udržení plodu) a mýti Jagu. Úkoly mají kultovní povahu. Živly ohně a vody ukazují na to, že dívčina je zasvěcována do obřadního vědění. V raných kulturách nebylo štěpení kultu a magie od všedního života (s. 78).

Kromě mytí sebe a báby má iniciandka za úkol též mýti a krmiti zemní zvířata. Hadi, ještěrky, užovky a červi patří bohyni matce, oslovujíce Jagu mamon’ka. Omývání chthonického zvířectva má dvojí hledisko: spojení s oním světem (podzemí) a symboliku plodnosti (had co pyj). Myjíc havěť, odsunuje smrtnost a odhaluje plodnost. V bulharské pohádce zdobí holčina zvířata perlovými řetízky, jsouc jimi nazývána sestřičkou. Jazina zemní zvířata jsou dušemi zesnulých (s. 83).

Styk se zásvětím staví žínku na roveň s umrlcem. Aby byla znovu přijata do společnosti, musí se očistiti od všeho, co nepatří do tohoto světa. Ve slovanské obyčejovosti nalézáme podobnou očistu u šestinedělky: do 40. dne platí za nečistou. Někdy bývá isolována kvůli ochraně před zlými duchy. Rusové provádějí očistný rituál často už třetího dne po porodu (s. 81).

V jedné skazce přivádí otec dcerku do zemnice a dává jí hrst troudu, pazourek, len a míšek krupice. Děvče vaří kaši a dá z ní myši, která o to prosí. O půlnoci se zjeví medvěd, jenž chce s dívkou hráti na slepou bábu. Světla hasnou a myška běží místo děvčete s brtníkem o závod. Iniciačními atributy jsou zde křesání, předení, posloužení zemnímu zvířátku a zhasnutí světel (říše mrtvých). Huňáč rejdí namístě zasvěcovatelky a kucababa souvisí s tanci, které si zasvěcovaný osvojoval v lesním učení (s. 90).
Na znak smrti může iniciand obléci rubáš. Kde tutoho zvyku není, potírá se tělo bílou hlinou, barvou smrti. Jako smrtný šat jest chápati košili, kterou si usmyslila vyzkoušeti pohádková hrdinka:„Oděla se, lehla a umřela“ (s. 98).

V příbězích o nevlastních sestrách dostává pastorkyně po složení zkoušky od ježibaby dar, jenž jest příspěvkem do výbavy nebo znamením zralosti. Krásnými šaty, vřetenem, zlatem, stříbrem ani chlebem na cestu domů není naopak obdarována dcera macechy. Pastorkyně obstála, protože úkoly přijala, uznávajíc tak zákonitosti onoho světa a v něm ukrývanou obřadní vědu. Svou zralost prokázala díky znalosti tradice. Stává se žrečkou, náměstkyní Jagy. Macešina dci se vzpírala zásvětním zákonům a konala dle vlastních měřítek. Pro svoji neznalost a nezralost není zasvěcena (s. 100).

Když přestávalo býti posluchačům jasno, proč mají dětští návštěvníci chaloupky zahynouti, jiná rozprávka se groteskně znetvořila tak, že namísto dětí byla do pece strčena ježibaba. Ritus byl zapomenut. Nevědělo se, že babizna střeží říši mrtvých, že smrtelníci k ní nemají přístupu s výjimkou zasvěcovaných, kterým jest zemříti, aby se znovu narodili (s. 125).

Jméno Jaga (česky ježibaba, řidčeji jedubaba, jedibaba) pošlo od praslovanského ęga, srovnej jéza, srbocharvátsky ,hrůza‘, slovinsky ,hněv, zlost‘, české jezinka ,zlá lesní žínka‘ (s. 131) a jízlivý ,uštěpačný, zlomyslný‘. Novočeským překladem ruské jagy by mohla býti jaza (podle Machka lašsky o zlé ženě).

Jaga děvě nakázala přísti vlnu (s. 83), čímž vedle svého smrtného oboru projevila zřetel zrodu, příznačný pro božskou pramateř. Obojetnost života a smrti spočívá v jejich koloběhu. Duše zalétávají do Jaziny říše, jsouce odtud vypouštěny do nového života (s. 137). Co kladný, tvůrčí projev DEÆ MATRIS je z Ruska a Bulharska doložena Zolotaja baba (s. 115), z kdysi srbského Vogtlandu se zná porodní pomocnice Zolota nebo Slota -baba (s. 145).

Beckrová se netají tím, že vytčenou thematiku zdaleka nevyčerpala. Autorčin pečlivě utříděný výklad ženských iniciačních pohádek však poskytuje dobrý základ pro další výzkumy. Neznalci němčiny využijí alespoň obšírného mnohojazyčného knihopisu.

Chotěbud

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.