05.08.2007

Georges Dumézil – Mýty a bohové Indoevropanů (1997)

0

Georges Dumézil: Mýty a bohové Indoevropanů Tato knížka je souborem několika vzorových prací George Dumézila, francouzského jazykovědce, historika náboženství a kavkazologa (1898-1986). Jak již název napovídá, tato publikace ukazuje průřez v Dumézilově bádání v oblasti starého indoevropského náboženství a má za úkol seznámit čtenáře s jeho hlavními tezemi a umožnit základní orientaci jak v rozsáhlém Dumézilově díle, tak v problematice výzkumu indoevropských náboženství. Není také od věci poznamenat, že tato publikace je jako jediná ukázka Dumézilových prací dostupná v češtině.

Hlavním pilířem, o který se Dumézil při výzkumu indoevropského náboženství opírá, je teze o sociální trojfunkčnosti indoevropských náboženských systémů. Staří Indoevropané se stali vynálezci pevně spojeného trojfunkčního společenského uspořádání, kde první složku zastupovali představitelé funkce právní a náboženské, druhá byla funkce válečnická a třetí byla široce zastoupená funkce hospodářského zázemí. Tato ideologie našla svůj odraz právě v mytologii, kde byli jednotliví bohové rozděleni právě podle těchto funkcí. Dumézil ale sám neustále připomíná, že se jedná pouze o ideologii, o jakou si představu o ideální společnosti, nevypovídá to nic o skutečném uspořádání indoevropské společnosti. Ta se mohla při splnění vhodných podmínek tomuto modelu přiblížit, jako se to stalo například ve staroindické společnosti, nebo tuto ideologie přepracovat a vyvíjet se zcela jiným směrem, jak se stalo například ve společnosti římské.

Svým dílem se stal Georges Dumézil zakladatelem indoevropské mytologické komparatistiky, jejíž existenci musel až do své smrti především před kritiky z „jednotlivých filologií“ tvrdě obhajovat. Zabývá se srovnáváním především materiálu staroindického a římského, také germánského, keltského a íránského, který je svým původem blízký staroindickému, taktéž využívá svých znalostí z kavkazských studií, jeho druhého hlavního směru zájmu. Jen škoda, že slovanské a baltské mytologie se dotýká pouze okrajově, z důvodu nedostatku materiálů. V mytologii si všímá paralelizmu mezi dvěma bohy první funkce, z nichž byl jeden patronem právní svrchovanosti, druhý pak magie. I Indů to byl Mitra a Varuna, u starých Římanů Jupiter a Janus, u Germánů Tý a Ódin. Druhá funkce je často výrazně zastoupena jediným bohem, a to u Indů Indrou, u Římanů Martem a u Germánů Tórem. Ale i tohoto boha často doprovázejí další válečničtí bohové, kteří jej doplňují. Třetí funkce je velice různorodá a široce zastoupená a najdeme v ní ochranné bohy zemědělců a řemeslníků, dále pak aspekty plodnosti, blahobytu a léčitelství. Jedině v této rovině se vyskytují také bohyně, které jsou také často sami o sobě trojfunkční. U Indů jsou takovými bohy dvojčata Násatjové, u Římanů záhadný Quirinus nebo polyfunkční bohyně Vesta, u Germánů bohové z rodu Vanů, Njörd, Frey a polyfunkční bohyně Frigg a Freyja.

Za tento koncept trojčlennosti indoevropských náboženství byl Dumézil často napadán. Kritici tvrdili, že naplnění těchto tří sociálních funkcí je nutné pro život jakékoliv organizované společnosti na světě a tudíž je logické, že se tyto aspekty různě objevují vyřčeny i v mytologii. Dumézil ale dokazuje, že Indoevropané jsou jediní, kteří tento fakt rozvinuli do výrazné a originální ideologie, podle které se formovalo jejich náboženství a celkový pohled na svět. Něco takového Dumézil, ani nikdo jiný, u žádných dalších národů na světě, kromě indoevropských a Indoevropany přímo ovlivněných, nenašel. Proto můžeme právem pokládat tuto koncepci za geneticky indoevropskou. Pro Indoevropany je také charakteristické, že jednotlivé aspekty trojfunkčnosti, ačkoliv svými úkoly oddělené, chápou jako vzájemně stejně oprávněné a rovnocenné. To u jiných národů světa pravidlem nebývá. Dospění k tomuto ideálnímu stavu popisuje i mytologie jako prvotní válku mezi bohy jednotlivých funkcí, především s bohy funkce třetí, která končí mírem a božskou dohodou, která se odráží v představě spravedlivě uspořádané společnosti, kde každý zaujímá své místo. Toto můžeme vidět v bojích germánských Ásů s Vany, ve válkách spojených se založením Říma, nebo přijetí dvojčat Násatjů mezi bohy v Indii.

Na závěr ještě připojím úryvek z Golubinoj knigy, apokryfického spisu ruských starověrců, který se starobylostí motivů v něm obsažených a svým významem, může právem rovnat se starými indoevropskými spisy, jako je indická Rgvéda neb islandská Edda. Je to jasný důkaz správnosti Dumézilových názorů na slovanském materiálu, kde se ukazuje, jak všechny tři společenské složky povstaly z jednotlivých částí těla Praboha, zastoupeného zde Adamem. Tato představa má přesnou analogii právě v Rgvédě a dalších starobylých indoevropských textech. Jenom škoda, že tento text byl ještě pro Dumézila nedostupným.

Оттого у нас в земле цари пошли –
От святой главы от Адамовой;
Оттого зачались князья-бояры –
От святых мощей от Адамовых;
От того крестьяны православные –
От свята колена от Адамова.

Serjakov, M. L.: Golubinaja kniga. Moskva 2001.

Vítoslav

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.