Iniciace dívek

Pokud si položíme otázku, jak mohla vypadat iniciace dívek u starých Slovanů, střetneme se hned s několika obtížnostmi. V prvé řadě nebudeme mít po ruce literaturu zabývající se dostatečně touto problematikou, za druhé jen stěží nalezneme historický materiál, který by se o dospívání dívek ve slovanském prostředí byť jen ve stručnosti zajímal. Pokud je autorovi známo, o rekonstrukci iniciačních obřadů slovanských dívek v našem jazyce žádná odborná literatura neexistuje a o mnoho lepší situace naneštěstí není ani v literatuře zahraniční. Zdá se tedy, že musíme dát za pravdu autorům publikace Radostné dětství? Dítě v Čechách 19. století. „Dívčí dospívání bylo toliko fyzickou záležitostí, přípravou na ″svaté″ poslání ženy.“ Snad proto se jí společnost příliš nezaobírala, což platilo ještě i v 19. století.[1] Bylo tomu tak ale vždy? Záznamy etnografů nám sice nenabízí příliš mnoho, pozorného badatele však utvrzují v tom, že nikoliv. Na následujících řádcích se tedy pokusíme vrátit do daleké minulosti a s pomocí kusých informací rekonstruovat průběh dospívání a možných iniciačních obřadů slovanských dívek.

Začneme se základní literaturou, která je iniciačním rituálům vpravdě posvěcena. Arnold van Gennep se ovšem iniciačním praktikám dospívajících Slovanek nevěnuje ani v sebemenších náznacích. Povšimněme si však jeho názorů na dospívání dívek, které nám mohou pomoci při pochopení našeho vytčeného cíle. Van Gennep konstatuje, že „U dívek se fyzické dospívání vyznačuje zvětšováním prsů, rozšiřováním pánve, ochlupením ohanbí a zejména první menstruací“. Tyto všeobecně známé postřehy ovšem doplňuje poznámkou, že stanovit počátek pohlavní dospělosti u chlapců i dívek je velice obtížné, jelikož fyzická a sociální dospělost se odlišuje stejně tak, jako je tomu u fyzické a sociální zralosti (zletilosti).[2] Pokud pomineme pozdější legislativní opatření, s nimiž můžeme jen stěží počítat mezi Slovany v době jejich rozchodu z původních sídel, o pohlavní dospělosti mládeže hovoří především zprávy z lidového prostředí jednotlivých slovanských národů.

Než se však obrátíme čistě na národopisnou literaturu, pokusíme se dozvědět o naší problematice více u nestora české archeologie Lubora Niederla. Ten se iniciačními obřady také příliš nezabývá. Výjimkou jsou snad pouze postřižiny a obřady svatební. Podívejme se tedy na jeho názor týkající se postřižin: „O postřižinách dívčích u starých Slovanů nemáme dokladů.“ Vzápětí však v poznámce pod čarou Niederle dodává: „Jsou jen stopy ve folkloru jižních Slovanů a dále v Bělorusi. Podle sdělení Erdejanovićova postřihují se po roce mužské i ženské děti u Srbů mohamedánů i u některých pravoslavných. Jinak se však u těchto pravidlem stříhají jen chlapci. Postřižiny dívčí byly také ve staré Germanii.“ Vše ještě doplňuje zprávou, že „…postřižiny u Ukrajinců praktikovaly se s jakousi slavností u chlapců i děvčat. V Bulharsku podle Krausse místy jsou ve třetím, místy v pátém až šestém roce. Na Kosovu poli synu i dceři stříhají vlasy buď hned po křtu nebo za rok nebo v třetím, pátém i sedmém roce v bolevackém kraji v prvním, řídčeji v třetím roce do kteréž chvíle vlasů vůbec nestříhají. V Slavonii jsou krátce po křtu „velike babinje“ u chlapců i děvčat.“[3]

Encyklopedie slovanských bohů a mýtů postřižiny dívek nezmiňuje vůbec. V hesle věnovaném přechodovým rituálům stojí: „Přechodové rituály většinou dodržují trojčlenné schéma: rituály odlučovací, prahové (pomezní) a slučovací. Předchozí stav musí zaniknout – „zemřít“, aby bylo možno přerodit se do stavu nového (stát se dospělým plnoprávným členem komunity, vdanou ženou apod.).“[4] Jen o něco více se o dívkách rozepsal Zdeněk Váňa: „Protože vlasy byly považovány za viditelné nositele životních sil, jejich obřadní ustřižení znamenalo oběť božstvu a mělo zároveň zajistit magickým způsobem zdárný růst dítěte.“ Nedozvídáme se sice nic nového o dívčích postřižinách, tato větička nám však poslouží v závěru naší práce, jak si ještě ukážeme. Dále Váňa píše: „Také pohlavní dospívání dívek provázely určité obřady zachované jen v pozdějších přežitcích: nošení ozdobných pásků, pentlí, čelenek a věnečků ve vlasech – tzv. corona puellarum doložená v Čechách již v Kosmově kronice –,[5] navlečení určitého druhu oděvu, pásu apod.“ Více se však těmto charakterem spíše svatebním přechodovým rituálům nevěnuje.[6]

Svatebním obyčejům u slovanských národů však věnoval monografické dílo Ján Komorovský. Na začátku knihy se věnuje i dospívání v slovanském prostředí, postřižiny nevyjímaje. Postřižiny Komorovský vnímá jako změnu právního postavení jedince, ať už v rodinném, rodovém, společenském či státním svazku. Zmiňuje se mimo jiné také o tom, že postřižiny dívek ve věku jednoho roku byly běžné i v Mcenském regionu Orlovské oblasti Ruska, čímž se nám opětovně rozrůstá geografické vymezení tohoto obyčeje. Jeho práce dokládá také rozvazování pečlivě uschované pupeční šňůry dítěte obojího pohlaví ve věku sedmi let na Slovensku, prý „aby sa mu rozum rozviazal“.[7] Velmi cenná je pro nás především informace týkající se dospívání v lidovém prostředí. Dospívání chlapců je věnováno mnohem více prostoru, výchovu děvčátek však výmluvně charakterizuje slovenské přísloví: „Do šiesteho roku češ, do dvanásteho rež, do osemnásteho strež a po dvadsiatom ďakuj tomu, kto ti ju vyvedie z domu“. Pro pochopení možné věkové hranice přechodu ze společenského statusu děvčátka do vzrůstu mladé dívky ovšem vypovídá skutečnost, že dětem dle rozličných věkových stupňů přináleželo specifické pojmenování. V některých regionech Srbska např. děvčátko od narození do sedmi let označovali „dete“, od sedmi do třinácti let „devojčica“ a od třinácti do patnácti let „šiparica“. Slovanské jazyky dokládají, že obdobné „názvosloví“ dětí obou pohlaví bylo běžné také mezi ostatními slovanskými etniky. I skrze různé krajové odlišností byla však každá dívka od svých patnácti let uznána za vdavky schopnou. Jako na mladou dívku na ní vesnická společnost pohlížela zhruba do devatenácti. Od dvaceti let již byla považována za „přestárlou“, což jen potvrzuje ono výše citované slovenské přísloví. To, že slovanské dívky mohly pomýšlet na svatbu zhruba od věku patnácti let nám později poslouží jako záchytný bod.[8]

Komorovský se v úvodu své práce dále věnuje iniciačním obřadům do mládeneckých řad, ty dívčí zmiňuje jen okrajově. Není tomu tak proto, že by o život mladých Slovanek nejevil zájem, ale zkrátka proto, že jiné prameny k posouzení ani neměl k dispozici. Zdá se však, že vesnické organizace dívek závisely na obdobných a více propracovaných organizacích mládenců, na jejichž setkáních se děvčata aktivně podílela. Takovýchto setkání se však mohla účastnit pouze ta děvčata, která dosáhla určitého věku (opět hovoříme zhruba o patnáctileté hranici). Jednalo se o dívky, které již mládenci začali brát do tance během svých zábav, které se účastnily spolu s ostatními vrstevnicemi výročních a rodinných obyčejů a obřadů, jenž ovšem opět organizovali převážně mládenci. Chodit na zábavy mohla např. v okolí Dětvy ta dívka, kterou mladí chlapci předtím dostatečně „vytancovaly“, což jen potvrzuje předchozí řádky. Pro děvčata od patnácti let byla otevřena dveře již i na přástky, popř. ruské posidělky probíhající za dlouhých podzimních a zimních večerů.[9] V této jedinečné monografické práci jsme se dozvěděli poměrně mnoho. Co však znamená nošení určitých oděvních součástek mladými dívkami, které připomněl ve své práci Z. Váňa? U Komorovského se dovídáme, že pro nevěstu měla největší význam především úprava vlasů vyjadřující společenský status ženy. Nevěsta totiž během svatebního obřadu vystupuje naposledy jako svobodná dívka s právem nosit vrkoč, věneček či partu, prosté rozpuštěné vlasy. Odznakem manželské věrnosti a vzájemné provázanosti byl pás nevěsty, který směl rozvázat pouze ženich.[10] Obdobné pásy zmiňuje již posmrtně vydaná Homilie Řehoře I. o modloslužebnictví v ruském překladu, v níž se hovoří, že na březích řek (kde se zřejmě svatební obřady původně konaly) svatebčané připíjeli z číše nejmenovaným božstvům, do vody vhazovaly prsteny a pásy sloužící zřejmě za obětinu.[11] Zde sice hovoříme o přechodovém rituálu, během něhož se dívka stává ženou, vyplývá z něj však skutečnost, že dívkám od určitého věku příslušelo nosit jisté oděvní součástky, které je odlišovaly od malých děvčátek i vdaných žen.

Útržkovitě se o námi předpokládaných obyčejích spojených s přechodem děvčátka do dívčího období života zmiňuje samozřejmě i jiná česky či slovensky psaná literatura. Tyto informace jsou však pro potřebu této kratičké práce shrnuty v publikacích citovaných výše, a proto se v následujících odstavcích budeme věnovat již literatuře zahraniční. K tomuto účelu jsme zvolili dvě přelomová díla. Začneme nejprve jedinečným encyklopedickým slovníkem, který v současné době vychází pod záštitou moskevské akademie věd. Slovník nese název „Slovanské starožitnosti“ (Славянские древности) a doposud vyšly jeho první čtyři díly z pěti. V podrobně psaných heslech vážících se především k obřadnímu a obyčejovému folkloru všech slovanských národů nalezneme doposud nepřekonaný svod informací snad z veškeré dostupné literatury zabývající se vytyčeným tématem. Co nového tedy přináší heslo o postřižinách, které zpracovala I. A. Sedakovová?

Autorka v postřižinách vidí magický obřad, který měl dítěti zaručit zdraví a normální růst, šťastný osud i budoucí manželství, blahobyt apod. Obřad se vztahoval buď to na děti obojího pohlaví, nebo pouze na chlapce, což záviselo na jednotlivých oblastech. Postřižiny se konaly doma u krbu, popř. na stole, na němž byla rozprostřena kožešina. U východních Slovanů se pod kožich kladly předměty symbolizující budoucí povinnosti dítěte. U děvčátek šlo o přeslici, hřeben a nitě. Při postřižinách se odstřihovaly praménky vlasů, vlasy se často vůbec poprvé splétaly do copů, a to jak u chlapců, tak i u děvčátek (Srbsko, Bulharsko).[12] Místa odstřižených pramenů se pomazala medem, nebo teplým voskem ze svíce, Ukrajinci nad hlavou dítěte ještě lámali pecen chleba. Při obřadu postřižin, které probíhaly od jednoho do sedmi let bylo dítě vlastně uznáno za osobnost, u Rusů začalo navštěvovat školu. Děti se však v žádném případě nesměly stříhat do jednoho roku, aby jejich život nebyl příliš krátký. Jelikož tento obřad církev odsuzovala a vystupovala proti němu, můžeme důvodně předpokládat, že se Z. Váňa nemýlil, pokud jej označil za starobylý a vlasy za obětinu určitým božstvům. V lidovém prostředí byly vlasy ničeny i uchovávány. Bělorusové např. ukládali prameny dívčích vlasů do tkalcovského stavu, vhazovali je podobně jako Ukrajinci do chléva, aby vlásky byly vždy krásné a dlouhé. Bulhaři vlasy děvčátek zakopávali pod vrbu, jabloň, višeň či keř růží, pro růst vlasů při splétání prvního copu používali zaříkávadla. Děti byli během obřadu podarovány, např. bulharská děvčátka dostávala nový šátek.[13] Informace I. A. Sedakovové jsou myslím si dostatečně průkazné, abychom mohli postřižiny označit za obřad všeslovanský, který se v původní podobě vztahoval spíše na děti obou pohlaví než pouze na chlapce, jak se domníval L. Niederle, jehož striktně pozitivistické názory jsou dnes již neudržitelné.

V tomto encyklopedickém slovníku však nalézáme ještě jedno heslo věnované přímo iniciačním obřadům, které zpracovala T. A. Agankinová. Heslo je zpracováno zodpovědně a pro nás je přínosné zejména tím, že věnuje dostatek prostoru i dospívajícím dívkám. Dle Agankinové mají přechodové rituály povětšinou ryze společenský charakter a mezi Slovany jsou nejrozvinutější v svatebních a novomanželských obřadech, méně v obřadech zaměřených na dorůstající děti. Přechodový rituál autorka dělí na šest základních fází:

  • očekává se způsobilost plnit úkoly vážící se k budoucí úloze jednotlivce ve společnosti, např. nevěsta měla za úkol upéci chléb, uklidit dům, přinést vodu apod.
  • povinnost účasti na společenských obřadech a svátcích; iniciační obřady se s výročními obyčeji mnohdy překrývaly
  • demonstrovat fyzickou zdatnosti a obratnost, např. v tanci
  • adept je nucen přijímat urážky a škádlení ze strany starších
  • adept je povinen uspořádat pohoštění pro celou skupinu, do níž je přijímán
  • obřady jsou ukončeny oslavou přijetí nováčka, který bývá opěvován

Za typické pro tuto skupinu obřadů autorka považuje přijímací rituály do tzv. ukrajinských „hromad“ mladých chlapců a dívek či bulharské obřady „lazarek“ a jim podobné svátky probíhající především na jaře. Řekněme si tedy k těmto rituálům přechodu něco více.

Dívka byla považována za hotovou podstoupit společenskou proměnu poté, co prodělala první menstruaci. Navíc změna ve společenském statutu byla možná s určitým věkem, nebylo přípustné, aby mladší ze sourozenců předešel v přijetí do vyšší věkové kategorie sourozence staršího. Iniciační obřady probíhaly obvykle jednou do roka, u Rusů často na konci „maslenice“ (masopustního období). Zatímco chlapci často podstupovali obtížné a fyzicky náročné zkoušky, u dívek šlo v prvé řadě spíše o společenskou adaptaci. Poté, co byl obřad iniciace úspěšně dovršen, jedince provázely viditelné změny ve vzhledu, především ve specifickém oděvu, jeho součástkách či v úpravě vlasů. U Rusů z jižních oblastí měla dívka považovaná za dospělou právo nosit „poněvu“ (sukni). Kromě vnějšího vzhledu získávala dospělá dívka i nová práva a povinnosti. V prvé řadě to bylo právo stýkat se s mládenci a určitá samostatnost (rodiče např. ztráceli právo držet dospělou dceru doma). Dále hovoříme o právu účastnit se na tanečních zábavách, svobodně rozhodovat o finančních prostředcích, které si sama vydělala a hlavně právo vdát se.

V Bulharsku se dívka musí stát nejméně jednou v životě „lazarkou“, častěji se však tohoto nádherného jarního obřadu účastní třikrát. Teprve poté smí nosit specificky zaplétané vlasy, věneček, stýkat se s chlapci a především vdávat se. Ve společnosti je označována termínem мома (vzrostlá dívka) a ne подевка, jak tomu bylo až do dovršení tříroční lhůty účasti na lazarských obchůzkách.[14] Právě určité období čili lhůta je pro iniciační obřady dospělosti typická. Zdá se, jakoby novic v určeném časovém úseku dozrával. Podívejme se však i na další obřady, při nichž docházelo k iniciačním praktikám mládeže. U ruských dívek to byla zejména možnost účastnit se chorovodů na tzv. Красную горку čili Фомино воскресенье (první neděle po Velikonocích, Bílá neděle), podílet se na obřadech v den sv. Trojice (Letnice, 49. den po Velikonocích) apod. Právě během těchto svátku mladé dívky prokazovaly své schopnosti vyrovnat se s jim zadanými úkoly před zraky celé vesnice a získat tak v očích veřejnosti obdiv. Při těchto obřadech děvčata poprvé vystupovala v novém „dívčím“ úboru. Tak tomu bylo i u Slováků v den Nanebevstúpenie (40. den po Velikonocích). U Srbů si směly mladé šestnáctileté dívky poprvé obléknout bílé hedvábné šaty v den svátku apoštola Marka (8. května dle gregoriánského kalendáře). V bývalé Orlovské gubernii dívky nosily poprvé poněvu na Вознесение (Nanebevstoupení Páně). V tento den se scházely na lukách, kde bez účasti chlapců připravovaly slavnostní míchanici z vajec. V Rjazaňské gubernii tento pro mladé dívky tolik sváteční den probíhal na Velikonoce. V západním Bulharsku kromě lazarování děvčata v den proroka Jeremiáše (14. května dle gregoriánského kalendáře) po tři roky vlastnoručně vyráběla speciální hliněné formy na pečení chleba, o nichž se říkalo, že dokážou člověka ochránit před hadím uštknutím. Teprve poté byla uznána za vdavky schopná. Na Polesí děvčata v den Čtyřiceti mučedníků (22. března dle gregoriánského kalendáře) prokazovala své schopnosti tím, že v párech skákala na dřevěné desce položené napříč kládou stojíce na jejich dvou protilehlých koncích. Pokud dívka čtyřicetkrát dokázala vyskočit a nespadnout, byla prohlášena dospělou a směla se vdávat. V protestantské a katolické části slovanského světa se právo odít se poprvé ve sváteční dívčí šat často krylo se dnem konfirmace či biřmování.[15]

Informace týkající se dospívání dívek ve slovanském světě se nyní zdají ucelenější. Než se však pustíme do konečné analýzy a pokusíme se zrekonstruovat průběh iniciačního obřadu zralosti v předkřesťanském období, vypravíme se ještě za jednou zajímavou publikací do Německa. Jde o dvě desetiletí starou (a doposud zřejmě jedinou) monografii Richardy Becker věnovanou východoslovanské dívčí iniciaci, v níž se tato antropoložka dopracovala skrze své postřehy k poměrně zajímavým výsledkům.

Slovo iniciace pochází z latinského initiare (zasvěcovati), které je odvozeno od initium (počátek) pocházejícího z inire (vejít). V iniciaci obvykle jde o seznámení adepta s čarodějnými či náboženskými úkony. Rozlišujeme však zasvěcení dospělostní, o které nám v této práci jde, od zasvěcení kouzelnického. Věnujme se však již dospívání dívek. Ty v určitém věku vyspívají v ženy jak biologicky, tak sociálně. Iniciace má posvětit především dospělost společenskou, pohlavní zralost se totiž předpokládá. Pozůstatkem obřadů zralosti u Rusů má být dle autorky zkouška dívky, která stojíce na lavici pronáší formuli „Chci-li skočím, nechci-li neskočím“ a na důkaz své odvahy a obratnosti seskočí na zem. Poté je prohlášena způsobilou ke vdavkám a chlapci se o ní mohou ucházet. Pozůstatky iniciace se měly zachovat také v určitých jarních hrách ruských dětí.

K základním povinnostem ženy v minulosti patřilo předení. To je spojeno s atributy slovanské bohyně Mokoše, archetypu Matky Země, která byla v představách našich předků bohyní plodnosti, symbolem ženských prací a podstaty, ochránkyní žen a patronkou ženských prací vůbec.[16] Jako taková byla v odlehlejších končinách uctívaná i skrze zákazy církve ještě v 16. století a snad i mnohem později. Jakožto severoruský domácí duch Mokuša předoucí po nocích a střežící spící ovce se objevuje až do století dvacátého. Této bytosti byl posvěcen i obřad zvaný „mokrida“, kdy jí ženy přinášely obětiny lnu, vlny nebo tkaného zboží. V pravoslaví bohyni Mokoš brzy nahradila světice Paraskeva-Pjatnica, která převzala prakticky všechny její atributy. Zřejmě proto u pravoslavných Slovanů patřila k nejoblíbenějším svatým vůbec. Není tedy divu, že se při zkouškách dospělosti dívek často setkáváme s předením. Běloruské děvčátko napředlo své první klubko v 5–6 letech. Klubko bylo následně spáleno a dívenka jeho popel obřadně pozřela. V Makedonii a severozápadním Bulharsku stávala ode dne sv. Demetria (26. října dle gregoriánského kalendáře) do svátku sv. Jiří speciální přástevní chatrč zvaná kućarica. Zde se od svých osmi let scházely ve volném čase dívky, jejichž úkolem bylo zhotovit vlastnoručně vyšívanou košili náležející k věnu. Když dívka košili dokončila, byla prohlášena za dospělou a způsobilou manželství. R. Beckerová v chatrči vidí pozůstatky iniciačního odloučení od společnosti i spojení se smrtí (v tomto případě zastoupeném zimním obdobím), které jsme zmínili výše (srovnej poznámka pod čarou 4).

Jádrem knihy je však podrobný výklad některých ruských pohádek, v nichž má být dle autorky dochován zastřený obraz iniciace. V nich děvče např. potkává jabloň (hrušeň), která jí prosí o očesání, setkává se s krávou potřebující podojit a s pecí žadonící, aby z ní vyňala hotový pecen chleba. Ovoce, chléb i mléko jsou zralé, připravené k upotřebení. Tím, že dívka plní přání stromu, krávě a peci, stává se sama dospělou. O zasvěcení hovoří i pohádky, v nichž vystupuje baba Jaga. Ta dává dívce (obvykle krásné Vasilise) rozkazy zatopit v kamnech, upříst vlnu či nanosit vodu v síti (snad na důkaz schopnosti udržení plodu). Dívka má dále mýt jak babu Jagu, tak i zemní zvířátka. Ty jsou ve spojení s chtonickými (podzemními) božstvy a tedy i s oním světem, tajemným podsvětím, kde sídlí duše předků. Děvče babu Jagu oslovuje matičkou (мамонька, Matička Země) a tím, že jí a podzemní zvířectvo omývá a krmí, odsunuje vlastně smrtnost a odhaluje plodnost, např. had má symbolizovat pyj. Tím, že se dívka dostává do styku s podsvětím, dostává se na úroveň s umrlcem. K přerození je proto nutná očista od všeho, co nepatří do tohoto světa. Dívka v pohádkách proto myje i sebe.[17] Dospívá, jelikož poslušně splnila veškeré úkoly. Zralost je zde chápána jako znalost a porozumění tradici, za to od ježibaby dostává dar, obyčejně příspěvek do výbavy. Baba Jaga vlastně v pohádce vystupuje jakožto záporná hypostaze Matičky Země. Tak usuzujeme na základě toho, že Vasilisu učí i přást vlnu, tedy má na zřeteli také zrod a nejen zánik. V cyklickém chápání času skutečného i mytologického je podstatou přírody koloběh života a smrti, který se neustále opakuje. Proto duše zalétající do chýše k ježibabě odtud odlétají za novým životem, obrazně děvče se přerozeno vrací zpět již jako mladá dívka schopná plnit svou roli ve společnosti. Kladným a tvůrčím projevem ježibaby se zdá být Zlatá bába (Золотая баба)[18] známá z ruského i bulharského folkloru.[19]

Pomocí kratičkého exkurzu do slovanské mytologie můžeme zdá se naše hledání ukončit. Útržky zaznamenané v námi vybrané literatuře totiž bohatě postačí k uskutečnění předem vytčeného cíle – pokusu zrekonstruovat obřady zralosti slovanských dívek. Začneme u postřižin. Jelikož se dozvídáme, že dětem vlasy postřihovali v různém věku, a to v poměrně velkém rozmezí zhruba od jednoho roku do sedmi let, kdy ani chlapec, ani děvčátko nemohli být pokládáni za dospělé, nemůžeme předpokládat, že šlo o rituál veskrze dospělostní. O rituál přechodový se však nepochybně jednalo. Platilo všeobecné tabu nestříhat dětem vlásky v prvním roce života. Jde o období, kdy dítě překonávalo první úskalí mimo mateřské lůno, číhala na něj nebezpečí v podobě nemocí i těžkých podmínek, které v dávných dobách pro slabší členy společnosti připravovaly klimatické změny, především krutá zima. Odstřihnout takovémuto děťátku vlasy mohlo v představách našich předků znamenat zřetelné přerušení jeho růstu, ukrácení rozumu a snad i brzkou smrt, jelikož podobné vyvolávalo podobné, a to jak v myslí lidí, tak i během magických praktik.[20] Pokud však dítě přežilo nejtěžší rok svého života, započalo chodit a vyslovovat první hlásky, společnost na něj začala pohlížet jako na plnohodnotného člena svého středu. Domníváme se proto, že v jednom roce bylo dítě uznáno za osobnost prostřednictvím obřadu postřižin. Šlo o obřad v prvé řadě s funkcí magickou (zaručit zdárný růst, zdraví a štěstí), ale i s funkcí společensko-právní, protože dítě se během tohoto obřadu stávalo novým rovnocenným členem rodu se svými právy a povinnostmi. Jelikož vlasy byly vždy nejviditelnějším projevem životních sil, jejich část bylo nutno obětovat božstvům, aby jej ochraňovala i nadále. Zde hovoříme především o Rodu a Rožanicích, čili sudičkách, kterým osud dítěte přináležel hned po jeho zrodu.[21] Tomu, že byly postřižiny u starých Slovanů zasvěceny jistým nadpřirozeným bytostem výmluvně hovoří zákazy církve. Církev by jistě tolik nebrojila proti pouze společensko-právním záležitostem běžným na určitém území. Proč však v některých oblastech lid prováděl tento obřad až v sedmi letech? Máme zprávy o tom, že u Germánů byly postřižiny dvojí. Niederle sice hovoří o faktu, že děvčátka postřihovali i ve staré Germánii, zabývá se však pouze postřižinami chlapeckými. Jinocha postřihovali poprvé ve dvanácti letech, podruhé v rozmezí 15 až 18 let, přičemž mu do ruky vkládali zbraň. Zajímavá je poznámka, že u nordických Rusů meč chlapečkovi do rukou vkládali hned po narození.[22] Otázkou zůstává, zdali mezi germánskými skupinami existovaly tak obrovské rozdíly ve věku provedení prvních chlapeckých postřižin, nebo šlo spíše o vliv slovanských obyvatel na příchozí germánské Varjagy. Nicméně, pokud by i Slované měli původně postřižiny dvojí, což by vysvětlovalo rozmezí stříhání vlasů od jednoho do sedmi let, postřihování dětí staršího vzrůstu by mohlo být uspokojivě vysvětleno. Dítě ve věku 5–7 let totiž začíná samostatně uvažovat, je fyzicky zdatnější a je schopno zodpovědně se připravovat na svou budoucí úlohu ve společnosti.[23] Z péče matky přechází do péče celé společnosti, popř. do péče otce, pokud hovoříme o chlapci, jehož úlohou bude stát po zbytek života se zbraní v ruce a hájit tak území a klidné dny svého lidu proti všem možným nebezpečím. Tuto myšlenku by jen potvrzoval zmíněný fakt, že po postřižinách ruské dítě začalo navštěvovat školu, na Slovensku v sedmi letech rozvazovalo pupeční šňůru na důkaz toho, že je schopno informace nejen vnímat, ale učit se, pamatovat si je a nakonec i využívat během svého budoucího života. Daný závěr navíc potvrzuje i odlišnou terminologii v pojmenování dívek a chlapců během jednotlivých etap jejich vzrůstu, což jsme demonstrovali na srbském příkladu. Zdali je tato domněnka správná nemůžeme s jistotou potvrdit ani vyvrátit, je však jasné, že obřad postřižin probíhal vždy poblíž domácího krbu a byla mu věnována velká pozornost celého rodu. To, že zprávy z lidového prostředí potvrzují postřižiny dívek z jihoslovanského i východoslovanského prostředí prakticky vyvrací možnost, že by staří Slované děvčátka nepostřihovali. Pravoslavné prostředí bylo k uchování starých obřadních zvyklostí vždy mnohem vstřícnější, než prostředí pod vlivem katolické církve, kde žili převážně západní Slované. Proto nás nepřekvapí, že úloha dívčích postřižin zde byla zapomenuta mnohem dříve, nežli na Balkáně, u Bělorusů, Ukrajinců a Rusů. Jistou roli zde jistě sehrála také odlehlost některých území, velká vzdálenost od městských center, ryze zemědělský charakter výroby, u jižních Slovanů taktéž turecká nadvláda.

Hlavním cílem této práce však nebylo ani tak analyzovat obřad dívčích postřižin, jakožto společenský přechod dospívajícího děvčátka do role dospělé dívky připravené přijmout po svatbě těžkou úlohu ženy a matky. Jak jsme již poukázali, k dospělostní iniciaci příliš mnoho materiálů nenalézáme a je tedy nutné spoléhat se spíše na útržkovité zprávy jednotlivých autorů. Pokud se dítě v jednom roce stává plnohodnotným členem společenství a v rozmezí 5–7 let je považováno za natolik zralé, aby započalo s přípravou na svůj budoucí život, existovala určitě i věková hranice vymezující předěl mezi dospívajícím děvčetem a dospělou dívkou. Pokud uvážíme výše zmíněna fakta, dívka se plnoletou stávala zhruba od svých 13 do 15 let. Toto rozmezí nemuselo vznikat ani tak v důsledku krajových rozdílů, ale spíše několikaletým čekacím obdobím, v němž dívka postupně přecházela z jedné etapy životního vývinu do druhé. Fyzická zralost dívky přicházela prakticky s její první menstruací. Ta ovšem neznamenala automaticky i sociální dospělost. Proto, aby bylo děvče uznáno za dospělou dívku, muselo podstoupit řadu zkoušek, během nichž prokazovalo jisté znalosti a dovednosti. Teprve po takovémto procesu společenské adaptace mohlo být přijato mezi dospělé dívky a uznáno za vdavky schopné.

Pokud dodržíme trojčlenné schéma přechodového rituálu, dívka musela během určitého období projít procesem postupného odloučení od předchozího stavu bytí, od života malého děvčátka, které se učí zvládnout vše, co bude potřebovat v budoucím životě. Jako příkladem takovéhoto odloučení může být nejen výše zmíněná balkánská kućarica, ale také účast na vybraných kalendářních obřadech, při nichž dívka nabývala nové zkušenosti stejně tak jako během hodin a hodin strávených nad přeslicí a tkalcovským stavem v oddělené chatrči k tomuto účelu postavené. Za pomezní, prahové rituály lze označit již samotné zkoušky zaznamenané v náznacích ve východoslovanském folkloru či hrách mládeže. Konečnou třetí etapou je sloučení, tedy přijetí děvčátka, které prošlo přerodem v dospělou dívku do různých spolků mládeže, např. již uvedených ukrajinských „hromad“. Trojčlenné schéma propracované A. van Gennepem sice vyjadřuje podstatu přechodového rituálu, k pochopení naší problematiky však mnohem lépe poslouží členění dospělostního přechodového obřadu do šesti základních fází, s nimž nás obeznámila T. A. Agankinová.

Začneme od počátku, tedy od první fáze očekávající od dívky způsobilost plnit úkoly vážící se k budoucí úloze ve společnosti. Dle příkladů, o nichž jsme se zmínili na předchozích řádcích jde především o předení, tkaní a šití. Od dospívajícího děvčete se však očekává i schopnost vykonávat další domácí a hospodářské práce: podojit krávu, sklidit plody polí a stromoví, zadělat a upéci chléb, zatopit v kamnech, vyrobit hliněné nádoby důležité pro potřeby kuchyně a také nanosit vodu. Nošení vody bývá zároveň první prací nevěsty v domě ženicha, kam po svatbě odchází.[24] Úkol nanosit vodu v síti R. Beckerová vykládá jako schopnost udržení plodu v mateřském lůně, dle autora se však spíše jedná o prokázání schopnosti děvčete vypořádat se s jakýmkoliv úkolem, tedy i sebe nesmyslnějším. Každý příkaz totiž lze obejít použitím vlastního rozumu, kterým lze přelstít i bytosti nadpřirozené, jakou baba Jaga nepochybně je.[25] Druhou fází, která se však ve skutečnosti částečně kryje i s fází předcházející, je povinnost dívky účastnit se na společenských obřadech a svátcích. Podotkli jsme, že iniciační rituály se s výročními obyčeji často překrývaly a ukázali jsme si několik příkladů typických obřadů s iniciačními prvky, a to především bulharské „lazarki“. Na takovýchto obřadech je většinou nutné podílet se vícekrát, obvykle třikrát. Číslo tři považujme za výchozí, jelikož třikrát se opakují i různé magické úkony během svatebních i jiných obřadů, o nichž nám v této práci nepřísluší hovořit jelikož by zabraly příliš mnoho místa.[26] Předpokládejme, že dívka se takovýchto svátků účastnila před dovršením iniciace třikrát a během tohoto období kromě způsobilosti plnit určité úkoly musela také prokázat fyzickou zdatnost a obratnost. Zde však plynule přecházíme ke třetí fází, kterou jsme demonstrovali na dovednostech dívek v tanci či při skákání v párech na dřevěné desce na ukrajinském Polesí. Tyto úkoly prokazující jejich fyzickou obratnost dívky obvykle předváděly právě při účasti na různých výročních obřadech. Tím, že své schopnosti demonstrovaly na očích veřejnosti mohly navíc získat v jejich očích obdiv a uznání, o což vlastně v iniciačních obřadech šlo především. V období, kdy dospívající děvčata plnila jim stanovené úkoly, setkávala se s ústrky, škádlením a mnohdy i urážkami ze strany dívek, které měly toto pomezní období již za sebou a mohly se nad novými adeptkami vyvyšovat. Na rozdíl od chlapců však nemusela snášet fyzické násilí a útrapy a spíše procházela zkouškou slovních výtek, mnohdy ničím nezapříčiněných. Tím se vlastně dívky připravovaly na nelehkou roli mladé ženy v novém domově, která musela často snášet neoprávněné urážky od své tchýně. Jestliže jsme hovořili o výročních společenských obřadech a svátcích, zapomněli jsme dodat ještě jednu důležitou informaci, která se však již spíše vázala k poslední šesté a předposlední páté fázi, při níž jsou přijímací rituály ukončeny oslavou přijetí nováčka, který bývá opěvován. Ten musí skupinu, do níž byl přijat (v našem případě hovoříme o spolcích dospělých dívek, které společnost považuje za zralé a připravené k sňatku) nejprve pohostit, a to většinou během taneční zábavy. Při takovýchto tanečních zábavách docházelo i k „vytancování“ dívky chlapci. Dle úsudku autora zde nejde přímo o součást přijímacího rituálu, ale o jakýsi souhlas skupiny mládenců ve vsi s přijetím nové členky do řad dospělých dívek. Ti svůj souhlas vyjadřují tím, že dotyčnou dívku dostatečně vytancují, čímž dávají najevo, že od této chvíle může svobodně navštěvovat jimi organizované zábavy. Vraťme se však ještě k tomu, co jsme načali. Během obřadů a svátků totiž děvčata, která dovršila období čekání na přijetí do řad věkové kategorie dospělých dívek často vůbec poprvé vystupují v novém oděvním úboru, který se viditelně odlišuje od oblečení nezralých děvčátek i vdaných žen. Oděvní součástky a především úprava vlasů dívky totiž ve svém původním smyslu určovala status nositelky. Jde vlastně o další přeměnu ve vzhledu dívky. Pokud si vzpomeneme, že v určitém věku děvčátkům při postřižinách propichovali uši a po dovršení postřižin směla děvčátka nosit i určité ozdoby, tak i nyní získala dospělá dívka právo oblékat se jako její vrstevnice, které obdobnou proměnou prošly většinou o rok dříve nežli ona. Poslední šestá fáze se tedy kromě viditelné proměny dívky vyznačovala formálním přijetím do nové věkové kategorie mládeže a také podarováním úspěšné adeptky drobnostmi, které obvykle posloužily jako součást výbavy budoucí nevěsty. A právě přijetím do nového stavu dívka zároveň započala přípravy zcela nové a odlišné, přípravy na svou vlastní svatbu, o níž však tato práce již nehovoří.

U starých Slovanů měly tyto iniciační obřady nejen slavnostnější, ale dozajista i mnohem vážnější charakter, než jak tomu bylo v lidové tradici jednotlivých slovanských národů 19. století. Můžeme důvodně předpokládat, že nad dospívající dívkou bděla kromě celé pospolitosti obce a rodu také její patronka, kterou byla pravděpodobně všeobecně ženská bohyně Mokoš, u níž si dívka s největší pravděpodobností za malé úlitby mohla vyprosit úspěch při plnění úkolů. Jedno je však jisté. Naši předci jevili o dívky ze svého středu mnohem větší zájem než středověcí a novověcí autoři různorodých příruček a prací. Dívka a žena byla totiž plnoprávnou členkou rodu, které přináležela určitá práva a povinnosti. Ty musela plnit stejně tak jako chlapec a muž, lišila se jen daným pohlavím, k němuž od pradávna patřilo ochraňovat celý rod – ne zbraní a silou jako muž, ale rozumem, láskou a jedinečnou životadárnou schopností patřící od věků pouze ženě. Až křesťanství svým ryze patriarchálním přístupem odsoudilo ženský princip k pouhé doplňující (a mnohdy degradující) roli ve společnosti a stejně tak jakožto Mokoš přišla o rovnocenné místo mezi božstvy mužského principu, i žena přišla o rovnoprávné postavení ve společnosti. Trvalo celá staletí, než si ženy opět začaly uvědomovat svou nezástupnou a ničím nenahraditelnou úlohu. A právě jim, odvěkým ochránkyním rodu, jsou vlastně věnovány i tyto řádky pokoušející se na omezeném prostoru pochopit iniciaci děvčátka, které na sebe skrze magický i společenský přerod bere důležitou, zodpovědnou a nelehkou úlohu ženy.

Kamila Velkoborská

Literatura

Afanasjev, A. N.: Народные русские сказки в трех томах. Moskva 1984–1985.
Afanasjev, A. N.: Поэтические воззрение славян на природу в трех томах. Moskva 1995.
Anonymus: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Věcná část. Praha 2007.
Anonymus: Славянские древности. Этнолингвистический словарь под общей редакцией Н. И. Тольстого. Том 3. К (Круг) – П (Перепелка). Moskva 1995.
Anonymus: Славянские древности. Этнолингвистический словарь под общей редакцией Н. И. Толстого. Том 4. П (Переправа через воду) – С (Сито). Moskva 2009.
Becker, R.: Die weibliche Initiation im ostslawischen Zaubermärchen. Berlín 1990.
Bláhová, M. – hrdina, k.: Kosmova kronika česká. Praha – Litomyšl 2005.
Frazer, J.: Zlatá ratolest. Praha 1977.
Gennep, van A.: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. Praha 1996.
Komorovský, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Bratislava 1976.
Lenderová, M. – rýdl, k.: Radostné dětství? Dítě v Čechách 19. století. Praha 2006.
Niederle, L.: Život starých Slovanů. Díl I, svazek 1. Praha 1911.
Profantová N. – profant, m.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2004.
Růžička, J.: Mýty a báje starých Slovanů. Praha 2003.
Rybakov, B. A.: Язычество древних славян. Moskva 1981.
Václavík, A.: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha 1959.
Váňa, Z.: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990.
Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha 2006.

[1] lenderová – rýdl (2006, s. 238).
[2] van gennep (1996, s. 68).
[3] niederle (1911, s. 66).
[4] profantovi (2004, s. 175 a 186); van gennep (1996, s. 22–31).
[5] Doubravka, dcera Boleslava I., při své svatbě s polským králem Měškem, šla v roce 965 k obřadu s panenským vínkem nazvaným Kosmasem „corona puellarum“ (doplněno autorem). Srovnej s: bláhová – hrdina (2005).
[6] váňa (1990, s. 220–221).
[7] O rozvazování pupeční šňůry píše v souvislosti s postřižinami také T. A. Agankinová (doplněno autorem).
[8] komorovský (1976, s. 17–24).
[9] zíbrt (2006, s. 13–45).
[10] komorovský (1976, s. 129–144).
[11] komorovský (1976, s. 48).
[12] Kromě toho, že si děvčátko poprvé smělo zaplést copy, získávalo také právo nosit korále a jiné ozdoby, v den postřižin dívkám propichovali taktéž uši. Kromě postřižin v některých slovanských oblastech rodina slavila i první den, kdy se děvčátko učilo šít, plést a zadělávat chléb. V srbské Šumadiji to bylo např. v den Čtyřiceti mučedníků, a to večer při hořící fatře (poznámka autora).
[13] sedakova, i. a.: Пострижины. In: Славянские древности. Том 4 (2009, s. 212–215).
[14] Obřad probíhající u balkánských Slovanů v den sv. Lazara (Květná neděle). Dívky „lazarki“ obcházejí domy, přičemž pějí určité písně a tančí. U každého domu vinšují všechno nejlepší hospodyním, které je za to obdarovávají. Kromě Bulharska se lazarské obchůzky dochovaly také na území Srbska a Bosny. Svých charakterem jsou velice blízké králským obřadům západních Slovanů (vysvětlivka autora). Srovnej s: plotnikova, a. a.: Лазарки. In: Славянские древности. Том 3 (1995, s. 76–78).
[15] agankina, t. a.: Посвятительные обряды. In: Славянские древности. Том 4 (2009, s. 189–195).
[16] rybakov (1981, s. 168–175).
[17] Srovnej s očistou šestinedělky, jiřikovská, v.: Šestinedělí. Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Věcná část. Praha 2007, s. 1025–1026.
[18] růžička (2003, s. 53–57).
[19] becker (1990). Zdá se však, že zde iniciace dospělostní splývá spíše s iniciací kouzelnickou (poznámka autora).
[20] frazer (1977, s. 26).
[21] váňa (1990, s. 126–127).
[22] niederle (1911, s. 65).
[23] Srovnej např. s prvním upředeným klubkem běloruských děvčátek ve věku 5 až 6 let; zvyk uveden výše (poznámka autora).
[24] komorovský (1976, s. 260–264).
[25] Tak např. Anuška z ruské národní pohádky Золотое веретено (Zlaté vřeteno) dokáže babu Jagu napálit tím, že otvory v řešetu, v němž má vodu nanosit, zamaže hlínou. Úkol plní prokázáním zralosti svého zdravého rozumu a je nakonec odměněna. Srovnej s: afanasjev (1985).
[26] Srovnej např. s: komorovský (1976), václavík (1959), afanasjev (1995) aj.