21.06.2017

Bohyně Chors neexistuje

18

V posledních letech se šíří nesmysl o existenci jakési bohyně Chors – bohyně měsíce, noční oblohy a podzimu. Jako první jsme se mohli o její existenci dočíst v knize pohádek Ivana Hudce – Báje a mýty starých Slovanů. Nedlouho po něm podpořil představu Chorse jakožto ženského božstva slovenský autor fantasy Juraj Červenák. Kvůli čtenářům těchto dvou autorů se začala informace o bohyni měsíce rychle šířit a nejen ezoterické weby ji už předkládají jako samozřejmou (ne-li historicky doloženou) skutečnost. Jak to doopravdy s Chorsem je, jsme se proto rozhodli rozepsat v tomto článku.


25.05.2014

Rozchod Slovanů z pravlasti ve světle nových vědeckých poznatků

0

Kosmova Kronika Česká, okolo r. 1120: „Ta země toho času ležela nezkušena rádlem, a nebyl do ní vešel člověk, jenž by zkusil, zda úrodná či neúrodná jest…“ … „Tehdy starosta jejich (tj. praotec Čech) …. takto mezi jiným promluvil k následovníkům svým: Totoť jest ona země, kterou se vám často slibovati pamatuji, země nikomu nenáležící, zvěře a ptactva plná…“…

Tohle podání prvního českého kronikáře asi všichni známe ze školy, stejně jako historické poznatky, které mu zjevně odporují – o pobytu Germánů a Keltů na našem území, o starších kulturách z doby bronzové a z neolitu a podobně.

Jenže v poslední době, kdy se konečně začal, po nesčetných výzvách, v reálu rozvíjet interdisciplinární přístup v historickém bádání (spojení poznatků z prvotních pramenů s poznatky různých exaktních věd) začíná leccos nasvědčovat tomu, že se Kosmas zase tak moc nespletl a že na jeho podání v tomto bodě může něco být. A důsledky, které z toho vyplývají, jsou docela zajímavé (k těm se dostaneme později).

Národně orientované dějepisectví z 19. století a také archeologie ve svých počátcích měly pochopitelný zájem o co nejpřesnější určení doby, kdy naši předkové dorazili do českých zemí (a ti méně vědecky poctiví badatelé pak eventuálně o její posunutí co nejvíce do minulosti). Na druhou stranu tu pak byly zpochybňující hlasy dalších nepoctivých badatelů zpoza našich hranic (vzpomeňme např. T. Mommsena nebo B. Bretholze), kteří se snažili slovanský ráz českých zemí všelijak zpochybnit, eventuálně jen provokovat, a zdůrazňovali naopak údajnou kontinuitu osídlení (pak by ovšem v nás dnešních obyvatelích geneticky „vyhrával“ keltský prvek, protože naše země byly kdysi prokazatelně součástí keltské pravlasti).


02.09.2008

Svatý Jiří a slovanská mytologie

1

V této studii se pokusíme nastínit šíři problému možné spojitosti kultu sv. Jiří v slovanském lidovém prostředí se slovanským předkřesťanským náboženstvím a mytologií. Naším výchozím materiálem jsou tedy folklorní útvary, zejména obřadní písně. Materiál je to však natolik rozsáhlý, že pochopitelně nebylo možné jej pro účely této studie zpracovat celý. Zpracován byl v podstatě jeho reprezentativní výběr, který vyplynul z předchozích výzkumů v tomto tématu. Tato práce tedy nemá ambice být definitivním a autoritativním imperativem, ale spíše určitým náčrtem, který usnadní další výzkumy této problematiky, které jistě přinesou množství nových údajů a ­­upřesnění.

Předchozí studie týkající se tohoto tématu můžeme rozdělit do tří základních období. Prvním obdobím je 19. století, kdy se v rámci romantických myšlenkových proudů vůbec zrodil zájem o poznání charakteru slovanského lidové prostředí. Brzy tak byla také objevena specifičnost kultu sv. Jiří v oblastech obývaných slovansky hovořícími etniky. Tato otázka vzbuzovala zájem zejména u učenců bývalého ruského impéria. Tak jeden z prvních popisů svátku sv. Jiří na Rusi se nachází v díle Russkije prostonarodnyje prazdniki i sujevěrnyje obrjady I.-II. (1837-1839) I. M. Sněgireva (1793-1868). Této problematiky se dotkl ve svém impozantním díle Poetičeskije vozzrenija slavjan na prirodu (1865-1869) i A. N. Afanas’jev (1826-1881). První monografii věnující se tomuto tématu vydal roku 1879 literární historik A. I. Kirpičnikov (1845-1903) pod názvem Sv. Georgij i Jegorij Chrabryj. Postavě sv. Jiří a ostatním jevům s ní spojených se věnoval i hudební historik A. S. Famincyn v publikaci Božestva drevnich slavjan (1884). Díla těchto a dalších učenců jsou nedocenitelná množstvím autentického folklorního materiálu, který se jim podařilo soustředit. Jejich vlastní vývody, zvláště co se týče mytologické problematiky, dnes však již musíme z valné většiny považovat za zastaralé a někdy i nekritické až spekulativní. V ruské vědě tohoto období se projevoval silný vliv mytologických škol německých, zvláště tzv. solární koncepce německého filologa a orientalisty F. M. Müllera (1823-1900), jejímž přívržencem byl např. A. S. Famincyn nebo etnograf a historik P. S. Jefimenko. Afanas’jev byl naopak zastáncem koncepce atmosférické, jejímž předním německým tvůrcem byl W. Schwartz (1821-1899).


02.12.2003

Zimní slunovrat u Slovanů

0

Úkol přesně vymezit mytologický rámec oslav zimního slunovratu u Slovanů je kvůli kritickému nedostatku zpráv o slovanské mytologii vůbec nadmíru složitý, neřku li v absolutní výpovědní hodnotě neuskutečnitelný. Historické zprávy o slovanských oslavách zimního slunovratu chybí úplně, informují nás až středověké církevní zákazy, stopy v dnešních slovanských jazycích a především materiály zachycované etnografickým výzkumem od 19. století, které budou i naším nejvydatnějším zdrojem. Na tyto prameny je však nutno hledět zvláště kriticky, jak bude popsáno dále.

Slunce jako nebeské těleso bylo a je jedním z nejdůležitějších předmětů uctívání ve všech přirozených náboženstvích světa. Už v nejstarších dobách bylo vypozorováno, že kromě cyklu denního slunce prožívá ještě cyklus roční, který spočívá v postupném prodlužováním a opětovném zkracováním dnů, na což jsou vázány i změny počasí a pravidelné střídání ročních období. Zjištěny pak byly i dva hlavní přechodové body tohoto cyklu, zimní a letní slunovrat. Přirozenou abstraktní reflexí tohoto děje byla pak představa, že slunce se na zimní slunovrat rodí, s přibývající silou slunečních paprsků a délkou dne roste a dospívá, až dosáhne na letní slunovrat vrcholu své síly, potom ale s přibývající nocí začne opět stárnout a slábnout, až na zimní slunovrat zemře, aby se v zápětí mohlo znovu narodit.

U Římanů je svátek zimního slunovratu nazýván Saturnáliemi a je zasvěcen původně etruskému otci bohů, Saturnovi, který u Římanů získal atributy božstva hojnosti, polního hospodářství, sklizně a úrody. Později byl ztotožněn s řeckým Kronem. Saturnálie se vyznačovaly nevázaným veselím, radovánkami a hodováním, jako vzpomínka na „zlatý věk“ Saturnova panování, kdy bylo všeho dostatek, tedy na léto, a bylo pronášeno přání, aby se tento „zlatý věk“ na jaře opět vrátil.

Dalším pro nás důležitým pramenem je kult boha Mithry. Tento indoíránský bůh slunce a světla je doložen již staroindickými védami a íránskou Avestou. Když v 1. století př. n. l. římská říše připojila východní maloasijské provincie, dostal se jeho kult až do Říma, kde se začal velice rychle šířit. Mithra zastával úlohu prostředníka mezi bohy a lidmi, jeho kult jevil četné rysy známé dnes z křesťanství, jako byl i jakýsi křest svěcenou vodou, přijímání chleba a vody nebo vína, postupy ve zkouškách mravní vytrvalosti. Nejdůležitější je pro nás ale ten fakt, že Mithrovo narození bylo slaveno 25. prosince. Mladé křesťanství také svádělo s mithraismem velice krutý boj, snad aby křesťanství podkopalo jeho základy, byl Mithra ztotožněn s Ježíšem Kristem. Od tohoto momentu přijal Ježíš jasné atributy slunečního božstva, a proto také začalo být slaveno jeho narození kolem zimního slunovratu. Pravidelné oslavy Kristova narození právě na zimní slunovrat jsou známy již od 4. století.


14.05.2003

Slovanské právo archaické (Jaroslav Janovec, 1999)

0

SNAŽÍCE SE O OCHRANU PRASTARÝCH PRÁV VZNEŠENÉHO ČESKÉHO NÁRODA
STATEČNÉHO VE ZBRANI
PEVNĚ DODRŽUJÍCÍHO SVÉ STARÉ MRAVY
HLUBOCE UVÁŽLIVÉHO
NESPOUTANÉHO A SMĚLÉHO

sepsal roku 1999 Jaroslav Janovec

spisek
slovanské
PRÁVO
archaické

ABY NEZANIKLO, CO NAŠI PŘEDCI UCTÍVALI

ÚVOD

Nejstarší slovanské právo, neboli slovanské právo archaické nelze ani při vší dobré vůli zcela extrahovat a ukázat v čisté podobě. Nejedná se o zlý úmysl právních historiků, ale o důsledek toho, že k dispozici jsou jen velmi skromné původní prameny. Tento spisek se bude snažit vytěžit maximum z toho mála, které nám z doby staré více jak tisíc let zbylo. Slovanské právo, vzniklé přirozeně a spontánně bude popisováno zejména podle své české podoby, což samozřejmě automaticky neznamená, že české archaické právo by bylo naprosto totožné s právními normami ostatních kmenů a národů celého slovanského světa. Při vší smělosti lze však tvrdit, že základní principy fungující v české právní praxi té doby lze považovat za typické pro všechny ostatní archaické slovanské národy, samozřejmě s možností určitých specifických vyjímek. Než přistoupíme ke konkrétním úvahám a závěrům, je nutné nejprve osvětlit daný předmět našeho bádání – vlastní archaické právo.