18.08.2015

Dodola, perperuna – starobylý obřad přivolávání deště

2

Letošní sucho trvá již opravdu dlouho a je vidět, že Matičce zemi se již vláhy silně nedostává. Její tvář je vyschlá a popraskaná, tráva žlutá a spálená, listí na stromech schlíple visí, žloutne, vadne a opadává. A sám se v těch vedrech necítím o moc lépe než ty stromy. Tak přemýšlím, že naši předkové si uměli i s takovým stavem poradit a že je možná již na čase si z nich vzít příklad.

U jižních Slovanů a také u Rumunů a dalších okolních národů se dochoval starobylý obřad přivolávání deště. Již v jeho samotném názvu Perperuna, Peperuga, Peperuna, Peruniga apod. slyšíme jméno slovanského hromovládce a dárce deště Peruna (patrně kvůli tabuizaci ve zkomolené podobě, obdobně jako byl Perun na Slovensku zkomolen v Paroma). Místy je tento obřad také nazýván Dodola či Dudula, což může mít také souvislost s hromovládcem, litevský Perkūnas je totiž také někdy zván jako Dundulis. Mnozí badatelé také hledají původ tohoto zvyku v předslovanském thrácko-ilyrské substrátu na Balkáně. Když však uvážíme, že se thrácký bůh hromu nazýval Perkos či Perkonis, čili stejně jako u Slovanů a u Baltů, tak tu můžeme slovanskou a předslovanskou složku jen stěží odlišit. Nakonec mohly obě organicky a bez obtíží splývat, koneckonců obě tradice vycházejí ze společných indoevropských kořenů. Podle některých výkladů byla Perperuna či Dodola manželkou Peruna, to však není potvrzeno žádnými dalšími prameny. Navíc to je v rozporu i se samotnou podstatou tohoto obřadu, kdy je o déšť zjevně žádán samotný hromovládce, nikoliv jeho žena.

Nejstarší popis tohoto lidového obřadu se nachází v kronice mnicha Spiridona „Istorija vo kratce o bolgarskom slavenskom“ (Krátké dějiny bulharského slovanského národa) z roku 1792: „А tohoto Peruna uctívají Bulhaři v době sucha: sejdou se chlapci a dívky, vyberou jednoho, buď děvče, nebo chlapce, obléknou ho do červené košile, spletou mu věnec, aby vypadal jako král Perun, a chodí po domech, hrají, zpívají a často připomínají jméno toho běsa, polévají vodou toho „peruna“ i sami sebe a nerozumní lidé jim dávají almužny. Oni vezmou almužnu, nakoupí jídlo a pití, uspořádají hostinu, jedí a pijí pro slávu toho Peruna. A tak provádějí tuto modloslužbu a nemají to za hřích. Také v předvečer narození Kristova chodí celou noc, zpívají rouhavé písně a nemají to za hřích.“ (Téra, M., Perun – bůh hromovláce [2009], str. 58). Je otázka, zda skutečně ještě v Spirodonově době byl tento obřad vědomě spojen přímo s Perunem, nebo zda tento obřad s Perunem nespojil sám autor, který byl ve starých kronikách jistě dobře sečtělý. Ať už to bylo tak či tak, souvislost s hromovládcem je u tohoto rituálu zjevná. Nakonec i to, že se z darů uspořádá hostina, kde lidé hodují a pijí pro slávu božstva, je plně v souladu s archaickými projevy indoevropské zbožnosti. Zcela totožné formulace popisují i to, jak oslavovali své bohy Polabští Slované.


22.04.2015

Žítkovské čarování – J. Jilík (2013)

0

Žítkovské čarovaní - J. JilíkJiří Jilík vydal dříve dvě knihy, které se zabývají žítkovskými bohyněmi:
Žítkovské bohyně: Po stopách lidové magie v Bílých Karpatech (2005)
Žítkovské čarování: Po stopách lidové magie v Bílých Karpatech 2 (2006).

Obě své publikace přepracoval a doplnil. V listopadu 2013 byly vydány v jedné knize nazvané Žítkovské čarování: Pravdivý příběh žítkovských bohyní.

První část knihy, tedy Žítkovské bohyně, shrnuje fakta, která Jiří Jilík o bohyních nashromáždil. Druhá část – Žítkovské čarování, se skládá z osobních zkušeností s jednotlivými bohyněmi napříč časem.


02.02.2014

Tradiční tetování chorvatských křesťanů

2

Chorvatské tradiční tetováníRuce a předloktí chorvatských žen žijících v Bosně a Hercegovině zdobí tetování. Vyobrazené, jasně předkřesťanské symboly by člověk jen těžko hledal na lidech katolického vyznání.
Vystopovat dobu, kdy s tím jejich předci začali a co je k tomu původně vedlo, asi nebude možné. Jedná se však o živoucí důkaz toho, že i staří Slované znali tetování. Tuto myšlenku zastával i chorvatský archeolog Dr. Ciro Truhelka.

Největšího rozšíření se tetování těchto symbolů dočkalo v období nadvlády Osmanské říše nad Bosnou (1463-1878). Chorvaté tetovali své děti nejčastěji před jejich desátým rokem života. Chtěli je tím ochránit před Turky, kteří je unášeli na území dnešní Bosny nebo Turecka, kde z nich udělali otroky a služebnictvo nebo z nich cvičili vojáky. Chorvatské ženy věřily, že je tetování je samotné zase ochrání před zajetím či znásilněním tureckými muži. Všichni odvlečení byli přinuceni ke konverzi na islám. Tetováním pak dokazovali sobě i ostatním, že na tuto víru přešli nedobrovolně. Kromě symbolů bylo často tetováno i jméno nebo iniciály tetovaného jako připomínka toho, kým skutečně je.

Vedle výše uvedeného, se tetovalo např. i při příležitosti přechodu do dospělosti, nejčastěji v období jarní rovnodennosti.


26.12.2013

Kukeri (кукери)

3

Z kraje roku se v Bulharsku převlékají lidé do strašlivých masek, jež jsou k vidění na vesnicích i ve městech. Říká se jim kukeri (bulh. кукери; jedn. č. kuker/кукер). Jejich zjev a zběsilý průvod, při kterém chodí, běhají, skáčou a tančí rituální tance, mají zastrašit zlé duchy, přinést zdraví, plodnost, úrodu i štěstí v dalším roce.

Bulhaři tento svátek slaví různě mezi zimním slunovratem a půstem. Dle regionu se zvyk neliší jen dobou konání, ale i průběhem. Jeho podstata však zůstává veskrze stejná.

Kuker / кукер Masky a převleky

Kukeri nosí převlek zahalující většinu těla nebo rovnou celé. Nejčastěji se jedná o kozí a ovčí kožešiny a dřevěné masky zvířat (někdy se dvěma tvářemi symbolizujícími od sebe neoddělitelné dobro a zlo). Jsou opásáni velkými zvonci a dřevěným falem. Mnohdy nechybí pohyblivá hlava s beraními, kozími nebo jeleními rohy.
Důležitou symboliku mají rovněž barvy. Červená značí plodnost, slunce a oheň. Černá reprezentuje zemi a její bohyni – matku. Bílá symbolizuje světlo a vodu.
Za převleky s nejdelší tradicí jsou považovány ty zvířecí, zejména býk, beran a koza. Od toho se odvozuje původ v Dionýsově kultu, kdy se lidé při hrách na jeho počest oblékali do kůží obětovaných kůzlat.