03.12.2018

Skon Západní Evropy (recenze knihy)

0

Několik let jsem na blednoucím hřbetě této knihy utkvíval pohledem, hádaje, že se titul O nadcházejících bouřích vztahuje k nějakým lyrickým úvahám o povětrnostních změnách, což mě pochopitelně příliš nelákalo. Avšak v říjnu tohoto roku se mi zachtělo četby německé beletrie, pročež jsem vzal svazek na milost, aby slunce obálkovou barvu docela nevysmahlo. Od druhé stránky mě román svým dějem strhl. Nebájí totiž o počasí, nýbrž o naší možné budoucnosti. A jaká náhoda! Nábožensko-politická fikce se počíná v letošní jeseni.

2018 – Banky a s nimi finanční systém Evropské unie se na podzim hroutí. Inflace a deprese zostřují rozpor mezi zchudlým obyvatelstvem a oligarchy, kteří na něm cizopasili. K sociálním konfliktům se druží boje mezi domorodci a velkým počtem přistěhovalých Maurů. Nastává čas zmatků, vzpour, okupací a rabování. Demokracie se rozpadají, jedna země po druhé se propadají do občanské války. „To bylo to, čeho eurokraté na konci své politiky míšení všech národů byli dosáhli: krvavého rozpadu falešné rozmanitosti. Babylon postavený na prázdných slibech, na lžích a nesmírných dluzích, se rozpadl“. Po letech chaosu se předsedovi bruselské komise podařilo Unii pomocí vojska a tajné policie obnovit (s. 48-9).

Východoevropské státy, včas se od Unie odtrhnuvše, zůstaly neblahého vývoje ušetřeny (s. 9). Za vlády komisařů byl z posledních sedmi živých jazyků staré Evropy vytvořen neutrální a jednoduchý jazyk multilangue, jenž ku příkladu nezná protikladu mužskosti a ženskosti (s. 38).

2030 – Hlavní hrdina se narodil v městě Frankfurtu, které za Lukášova mládí připadlo emirátu. „První vzpomínka z mého života jest zároveň tou nejkrásnější: Musil jsem být ještě velmi malý, je letní ráno. Sedím mezi rodiči na pohovce, před námi snídaně na stole s bílým lněným ubrusem, káva, máslo, chleba a vejce. Venku znějí kostelní zvony. Jejich nádherného zvuku, pravidelného, vznešeného a ladného, nikdy nezapomenu. Občas ho slýchám ve snu. Později byly zvony zakázány.“ (s. 34)

2038 – Vrchní komisař vyhlašuje svůj úřad za doživotní. Skupina mladých důstojníků jej nato pumovým atentátem usmrtí. Po lesích i velkoměstech se srocují bojovníci za svobodu, rozhodnuti svrhnout centralistickou diktaturu. Rozpoutává se válka za odtržení (s. 49).

Lukášovi prarodiče zemřeli při vánočním atentátu. „Tři mnoha tunami třaskaviny naložené vozy byly den před Štědrým večerem najely maximální rychlostí do největšího obchodního centra našeho města, West City Passage, v němž tisíce lidí nakupovaly dárky. Pekelným výbuchem se celá budova zhroutila, přes dva tisíce lidí uhořely; jejich ostatky se nikdy nenašly. Celá Pasáž se proměnila v dýmající hromadu trosek a byla kompletně odstraněna. Potom už se vánoce neslavily.“ (s. 162)

2044 – Lukášův otec, partyzán, se nemocen vrací domů. Brzy poté ho zatkne policie a odveze neznámo kam.

2046 – Po válečných hrůzách, které ukončila mauretánská pomoc Bruselu (s. 64), nemá na předky a jejich dějiny nic upomínat. Západní Evropa je rozdělena do zbytkových území pro domorodce, tzv. homelands, a do nových teritorií pro nesčetné přistěhovalce z Afriky a Asie, v nichž se zavádějí přísné náboženské zákony. Nové hranice se označují za spravedlivé, protože počet rodilých Evropanů se za války drasticky snížil, zatímco nové národy tvoří v rozsáhlých oblastech dávno většinu. „A občanskou válkou se ukázalo: Soužití různých národů a kultur nebylo trvale možné. Milióny byly přesídleny, jiní dobrovolně prchli do homelandů, zatímco nová teritoria se rychle plnila téměř nekonečnými zástupy přistěhovalců.“ S konečnou platností bylo zapovězeno křesťanství. Obrazoborectví vyplenilo kostely a musea, staré knihovny a university byly uzavřeny (s. 47).

Cestování mezi zbytkovými státy EU je dovoleno pouze nomenklatuře, utečenci do Východní Evropy jsou v emirátech zatýkáni. Političtí vězni jsou do emirátů i prodáváni a slouží tam jako otroci (s. 40).

2048 – Za zimního hladomoru skonává Lukášova matka (s. 34). Sirotka přijmou do státního učiliště, po jehož absolvování nastoupí jako režimní kádr na ministerstvo vnitra.

Kulturní revoluce. Protinenávistné čety hledají dům od domu lidi scestných názorů. Podezřelí jsou hnáni před lidové soudy, jednající na „Náměstí tolerance“. Pálí se knihy, obrazy, nábytek, šaty a vše, co připomíná minulost. Upalováni jsou političtí odpůrci – pravicoví úchylkáři a tradicionalisté. Až po ročním běsnění byly Brigády rozpuštěny a příslušníci uklizeni do státní správy. Touže dobou se počala pronásledovati náboženská hnutí (s. 43-4).

Každých pět let se konají volby do lidového kongresu, o vítězství „Strany nového člověka“ bývá rozhodnuto předem. Kromě jí kandidují toliko bezvýznamné partaje jako Starosocialisté, Lžiekologové, strany rozličných menšin a Svobodomyslná liga. Jenom ta na čele se spisovatelem Korngoldem se odvažuje kritiky autoritativního režimu. Státní sdělovací prostředky proti ní den co den poštívají. „Přesto Ligu nezakázali, neboť jest jí třeba ke stabilisaci systému. Korngold představuje pro státní propagandu ideální obraz nepřítele.“ Poslední úryvek nepřímo vysvětluje, proč je dnešní kapitalismus úspěšnější nedávných mocipánů Východní Evropy. Bolševici neměli dost citu na to, aby uměli pracovati s oficiální, a zároveň marginální, politickou oposicí. V románě např. režim dovolí oposiční demonstraci, kde se volá po kulturní svobodě, volném cestování a důstojné životní úrovni. Zároveň ji však dá polovojenskou milicí rozehnat. Do televise pak pustí obrazy řečníka bez zvuku, bitky jeho stoupenců s provokanty a to celé pod titulem: „Shromáždění Ligy se končí násilím“ (s. 44-5)

2066 – Nespokojenost obyvatelstva roste, odpůrců vlády přibývá. Také Lukáš se niterně čím dál tím víc rozchází se stranickou linií. Na večírku, při němž se seznámí se svou životní družkou Sedmihraďankou Zoe, nám vypravěč lichotí svým zdáním o Východoevropanech: „Z těchhle lidí ze svobodných států vyzařuje něco docela jiného než z našich. Působí uvolněněji, sebevědoměji, veseleji. Je vždy příjemno dáti se s nimi do hovoru, pokud svou převahu nedávají přímo najevo. Východoevropských turistů si naše úřady váží, jelikož jsme naléhavě odkázáni na jejich devisy a dodávanou pomoc. Mohou svobodně cestovati a jsou přirozeně mnohem zámožnější nežli my. Tu a tam navštěvují naše oblasti jako poslové lepšího světa.“ (s. 82-3)

Bývalý otcův spoluvězeň ze zajateckého tábora na Balkáně předá hlavnímu hrdinovi dopis, v němž se Lukášův otec před smrtí loučí s rodinou. Líčí v něm konec Zlatého věku: „Rodiče mě vychovali cele v duchu liberální epochy. Tak jsem i já spolu s milióny podporoval politickou ideologii ‚korektnosti‘, jíž byla tehdejší společnost prosáklá. V oné době, kterou jsem považoval za svobodnou, ačkoli takovou již dávno nebyla, šířily se chamtivost, lež a zrada. Dostal jsem vše, co se dalo koupit za peníze: dobré vzdělání, oblečení, elektroniku, zájezdy. Šlo to ale kvapem s kopce. Všude rostlo násilí cizinců, jednoho mého přítele ubili na ulici. Bylo hrozné přihlížet v procesu, jak se tehdejší justice vzpěčovala nás ještě nějak chránit. Soudci se pokoušeli svalit vinu na nás a vrahy propustili. … Také noviny lhaly, až už je nikdo nekupoval. Potom nám došly peníze, poněvadž otec ztratil práci. A přišel podzim 2018 … Věděli jsme, že jsme poslední pokolení, které ještě něco může změnit. Brzy nás bude příliš málo.“ (s. 94-5)

O zániku civilisací praví Lukášův přítel: „Je to vždy truchlohra o třech dějstvích: Nejprve výhost bohům, potom vláda cézarů a peněz, a nakonec nájezd barbarů.“ (s. 72)

Vychází najevo tajná politická dohoda o budoucím připojení západoevropských států k muslimské Eurábii. Jejich představitelé se zavázali ke konvertování, což jim zajistí vysoká místa (s. 91). Občané se bouří, část armády přechází na stranu povstalců. Dojde k převratu, avšak radost občanů z nabyté svobody trvá jenom deset dní. Obrodu západoevropských státečků ukončí ozbrojený vpád pod prapory s půlměsícem. Proudy uprchlíků se valí do mořských přístavů, nadějíce se lodního transportu do Ameriky, jiní táhnou na Východ. Dobrodružnou cestou po železnici a ostřelované silnici doprovází Lukáš Zoe do její karpatské vlasti.

konec XXII. století – Evropská civilisace vyhasíná. Multilanguem se hovoří už jen v odlehlých částech světadílu, stále více však splývá s turečtinou, arabštinou, urdštinou. Z následující doby již nejsou nápisy, pomníky ani náhrobky domorodců známy (s. 7).

Autorovův odsudek přistěhovalecké politiky západoevropských států bude každému čtenáři zřejmý. Několik narážek – zejména slohových – však pochopí jenom ten, kdo tamní poměry lépe zná. Levicové bojůvky, jež se staly ozbrojenou pěstí krutovlády, se jmenují protinenávistné brigády (s. 39). Připomnělo mi to, jak jsem v prvních letech svého života v Německu nechápal, proč se tu pořádají časté demonstrace proti nenávisti, když jsem zde žádnou mimořádnou nenávist nepozoroval. Až po čase mi došlo, že „nenávistníkem“ je každý, kdo veřejně nesouhlasí s masovým přistěhovalectvím.

Na výpravě do záhrobí se Lukáš ptá: „Co bude z mé země, která je ve válce? Co bude z nás, jejích obyvatel?“ Bytost mu prorokuje: „Tvá země zanikne, tak jako zanikly tisíce před ní, protože zestárla a zeslábla. Tohle vše jest toliko hra na jevišťátku tvého světa.“ (s. 156)

Dostáváme se k druhé, větší, části románu, která se umně proplétá s první. Zoe zasvěcuje svého druha do nového náboženství psychonautů, které však zároveň považuje za universální pravíru. Autor dopodrobna vykresluje žití na onom světě. Háček je v tom, že k jeho návštěvě člověk potřebuje kouzelného nápoje, pro čtenáře nedostupného. Nebo? „Šamani z Amazonie navštěvují Evropu a USA. Při některých z těchto rituálů stojí v popředí psychotherapeutické zaměření Tady se svátost přizpůsobuje současným formám toho, co lze popsat jako náboženství Nového věku, a na druhé straně se uplatňuje v kontextu oživování/navazování na mystické tradice Starého světa, o nichž se myslilo, že se ztratily. … Oživení zájmu o psychotropní rostliny je nutno chápati jako reakci na sílící odcizení, jež v naší společnosti, stojící na průmyslových – drahně sebezničujících – hodnotách, mnozí lidé pociťují.“ (s. 243)

Při četbě jsem si opakovaně kladl otázku, zda bylo původním účelem spisu předestření našeho smutného příští nebo veřejná obhajoba drogy-nedrogy. I kdyby druhé bylo pravdou, spisovateli všechna čest! Jeho varovnou nadsázku hodnotím jako skvělé dílo pravého humanismu.

Thomas Barthélemy: Von kommenden Stürmen : Roman. Telesma-Verlag, 317 stran, Treuenbrietzen 2013

Chotěbud

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.